Křest knihy

Pokud se poprvé v životě chystáte na křest knihy jako host nebo jste v situaci, kdy se vám honí hlavou podobné otázky, protože sami křest knihy připravujete, následující řádky pro vás můžou být vodítkem nebo inspirací.

Křest mého románu Díky, Londýne! proběhl ve čtvrtek 23. 6. 2022 v Klubu 29 v přízemí Divadla 29 v Pardubicích. Byla to akce, na kterou jsem se dlouho připravovala. Už když jsem knihu dopisovala, představovala jsem si, jak jednou bude hotová a dočká se přivítání na světě právě při takovéto události. Celou dobu jsem křest vnímala jako slavnost na počest vzniku nové knihy, jako poděkování všem, kteří se podíleli na jejím vzniku, a také jako oslavu kreativity a svobodného tvoření. Pro mě osobně znamenal zároveň završení jedné etapy, období, kdy jsem došla do určitého úseku životní cesty a potřebovala se zastavit, uvědomit si, co mám za sebou a kudy a kam se vydat dál.

Nikdy předtím jsem křest knihy neorganizovala, takže první, co jsem potřebovala udělat, bylo vytvořit si představu o tom, jak by měl proběhnout. V minulosti jsem se několika křtů zúčastnila jako host, inspiraci jsem získala i z veřejně dostupných záznamů a fotografií z jiných křtů a pomohl samozřejmě i strýček Google. 😊 Zároveň jsem od samého začátku věděla, že se nebudu chtít držet žádných předepsaných pravidel (koneckonců žádná taková ani neexistují), ale že mým cílem bude zorganizovat událost, kterou si společně se mnou užijí všichni ostatní účastníci.

I když plánování nikdy nepatřilo k mým oblíbeným činnostem, věděla jsem, že při organizování křtu knihy se bez něj neobejdu. Prvním úkolem bylo stanovit datum. Bylo mi jasné, že nikdy nevyberu den a čas, které by vyhovovaly všem pozvaným. To byl tedy první kompromis, se kterým jsem se musela smířit. Pro stanovení dne D bylo rozhodující datum vydání knihy. Nakladatelství Pointa ho z různých důvodů muselo několikrát posunout, až ho finálně stanovilo na 20. 6. Přestože jsem původně počítala s poměrně velkou časovou rezervou, nakonec byly přípravy trochu napínavé a nezbývalo než doufat, že do křtu bude „miminko“ skutečně na světě. Při plánování jsem brala v úvahu i letní prázdniny. Věděla jsem, že pokud nebude možné zorganizovat křest do konce června, bude rozumné odložit ho na září. Datum jsem nejprve konzultovala se svou anglickou kamarádkou, která byla inspirací pro jednu z hlavních postav a byla také první, kdo před lety přišel s nápadem, abych knižně zpracovala naše společné zážitky. Měla jsem velkou radost, že jsme našly den, který vyhovoval nám oběma i dalším okolnostem.

Poté co bylo definitivně stanoveno datum, začala jsem hledat vhodný prostor a oslovovat lidi, kteří by mi pomohli vytvořit atmosféru, jakou jsem si pro křest vytvořila ve svých představách. Chtěla jsem, aby to byla událost s programem a aby ji oživil hudební doprovod evokující Londýn 80. let, kam se hrdinka vrací ve vzpomínkách, i současné Anglie. Přála jsem si také moderátora, abych o své knize nemusela mluvit jen já sama. Shoda okolností umožnila, že jím nakonec byl člověk, který je s knihou také velmi úzce spojený. Přála jsem si i někoho, kdo celou událost zdokumentuje, abych měla vzpomínky podpořené fotoreportáží. Zbývalo tedy potvrdit si den a čas s fotografkou. Mezitím jsem ve svém pravidelném newsletteru pozvala všechny, kdo umožnili vznik knihy tím, že si ji koupili v předprodeji v rámci crowdfundingové kampaně.  Nejvýznamnější podporovatele jsem zároveň pozvala ještě individuálně a rezervovala pro ně místa u pódia.

Vytvořila jsem událost na Facebooku a sdílela ji v několika svých skupinách, pozvání jsem zveřejnila v Novinkách a v záložce O mé knize na webu. Při náhodných osobních setkáních jsem řadě lidem potvrdila, že zúčastnit se může skutečně kdokoliv, kdo má zájem. Občas jsem při tom cítila nervózní chvění, protože při takovémto způsobu organizace nikdy nemohl být předem jasný počet účastníků a já jsem se kromě jiného potřebovala domluvit na občerstvení pro určitý počet hostů. Intuice mi ale napovídala, že mám čekat přibližně čtyřicet lidí, a já jsem se rozhodla věřit jí, což se mi nakonec vyplatilo. Uklidnění mi přinášela taky podpora mých nejbližších, kteří se zapojili praktickými radami i pomocí nejen s plánováním a organizací, ale i v průběhu akce na místě. Při domlouvání detailů došlo na praktické dotazy týkající se mimo jiné vstupenek nebo dress codu. Vstup byl volný a nikdo se nemusel registrovat předem, o potvrzení účasti jsem požádala jen speciální hosty. Událost jsem avizovala jako neformální oslavu s tím, aby oblečení každý podle sebe zvolil podle toho, v čem se při takové příležitosti bude cítit nejlépe s přihlédnutím k letnímu počasí.

Program jsme s moderátorem naplánovali na hodinu a půl. Jeho součástí bylo přivítání účastníků a představení všech významných hostů, úvodní slovo o knize, rozhovor o tom, jak vznikla, o čem je, proč jsem ji napsala, jaké postavy se v ní objevují a čím prochází hlavní hrdinka. Došlo i na to, jak píšu a jestli chystám pokračování románu nebo další knížky. Besedu oživily dotazy z publika a přečetla jsem celkem tři ukázky. Jednotlivé části v přestávkách doplnil hudební a pěvecký doprovod. Vyvrcholením programu byl samotný křest, které ho se postupně ujaly dvě kmotry. Pro mě osobně bylo hodně významné, že jimi mohly být moje anglická kamarádka a bývalá profesorka, která mi kdysi za poměrně dobrodružných okolností zprostředkovala její adresu, abychom se mohly stát pen-friends. Po hlavním programu následovala autogramiáda a po ní volná část, během níž jsem měla možnost krátce se věnovat jednotlivým hostům. S radostí jsem pozorovala, jak se v průběhu večera mezi sebou seznamovali lidé, kteří jsou nějakým způsobem součástí mého života, ale doteď se nepotkali, a jak nacházejí společnou řeč.

Bylo mi upřímně líto, že křtu se nakonec nemohla zúčastnit žádná z kolegyň, které pomohly dát knížce výslednou podobu, ani mnozí z významných podporovatelů. Slíbili jsme si potkat se při jiných příležitostech, jako jsou například autorská čtení, osobní setkání a podobně.

Co říct na závěr? Mám za sebou úplně novou zkušenost. Znovu si uvědomuji, jak je krásné, že životní poprvé je možné zažívat v jakémkoli věku. Jde jen o to uvěřit tomu, že je to možné, a „dovolit si to“. Křest svého prvního románu jsem si opravdu užila. Velký podíl na tom mají všichni, kdo se ho zúčastnili a pomohli vytvořit úžasnou atmosféru. Těší mě ohlasy těch, kteří zmiňují, že i pro ně to byl příjemně strávený večer.