Život nám přináší období, která lze přirovnat k proměně housenky v motýla. Zakuklení, zastavení, vnitřní ticho – to všechno může být přípravou na nový začátek. Sama jsem si takovým obdobím v posledním roce prošla. Nebylo to o nečinnosti, ale o potřebě více BÝT a VNÍMAT.
Nemohla jsem dlouhodobě plánovat ani si tvořit vize. Vždy, když jsem se snažila upřít pozornost k budoucnosti, narazila jsem na neviditelný blok energie, který mě zastavoval a vracel zpět do přítomnosti. K signálům, které přicházely z těla, duše, okolí i přírody. Až postupně se tento blok rozpouštěl a já se mohla znovu nadechnout – přijmout, zklidnit se a začít tvořit nové vize.
Byla to připomínka, že přechodová období jsou přirozenou součástí života každého z nás. Ať už jde o první pracovní zkušenosti, změnu role, nebo hledání vlastní identity, vždy je to pozvánka k růstu.
Ale tady příběh nekončí. Po určité době jsem se nechala nachytat na „iluze hotového člověka“. Měla jsem pocit, že už mám zpracováno, odžito, že „vím“. Jenže transformace není jednorázová událost. Když motýl vylétne z kukly, neznamená to, že je hotovo – čekají ho nové cesty, nové mapy, které je potřeba znovu a znovu objevovat.
A tak přišlo další období nejistoty. Tentokrát nešlo o přijetí nové fáze, ale o hledání toho, jak v ní žít, co pustit a čeho se držet. Pochopila jsem, že iluze hotového člověka je past, do níž může spadnout každý. A není to chyba – je to jen důkaz, že život je pestrý a stále nás zve k objevování nových rozměrů sebe sama.
Jsem vděčná, že tuto zkušenost mohu přetavit i do své práce – a lépe chápat ty, kdo procházejí obdobím změn. Protože cesta transformace nikdy nekončí.
